Regulace obsahu soli ve vybraných potravinách

Institut of Medicíne (IOM) doporučuje federální regulaci obsahu soli ve vybraných potravinách. Tato aktivita je v souladu se snižováním rizika z hypertense ve spojení s úmrtností a současně i s cenou za péči o zdraví. Tato úprava by postihla 300 milionů osob. Food and Drug Administration (FDA) vypracovala standardy pro obsah soli v připravovaných potravinách a v potravinách pro restaurace.

Byly vypracovány návrhy pro denní spotřebu soli, a to ne více než 2300 mg (asi 1 čajová lžička soli). Adekvátní denní příjem je určen na hodnotu 1500 mg a pro osoby nad 50 let je ještě nižší. Organizace IOM zjistila, že v USA má 32 % populace hypertensi dalších 33% populace má prehypertensi. Úprava – snížení příjmu soli na hodnotu 2400 mg/d může snížit úmrtnost a také přímé i nepřímé výdaje na léčení hypertense.

K navrhovanému programu se rozvinula široká diskuse. Jedni se domnívají, že uvedená redukce přinese jen malé snížení krevního tlaku a zda takový zásah přinese snížení úmrtnosti? Vysoký příjem soli 4600 mg/d nebo ještě vyšší příjem soli způsobuje i kardiovaskulární problémy. Bylo zorganizováno 11 studií s příjmem soli 2070 – 3680 mg / d, aby se zjistil vliv solení na kardiovaskulární onemocnění. 5 studií nezjistilo žádnou souvislost, 2 studie souvislost positivní a 4 studie inversní spojení příjmu soli s kardiovaskulárním příhodami.

Jeden autor se domnívá, že fyziologickou potřebu sodíku lze snížit. Uspořádal studii vylučování sodíku močí po dobu 24 hodin ve 33 zemích na 19151 osobách. Člověk jí s chutí slanou potravu, ale potrava se solí zredukovanou ho neláká, nechutná mu a tak nemá chuť k jídlu.

Jeden autor tuto diskusi uzavírá s tím, že je-li snížení soli tak významné, že sníží krevní tlak a zlepší zdravotní stav obyvatelstva, pak je nutné získat potvrzení na 3000 – 5000 osobách po dobu 3 – 5 let. Jiný autor se domnívá, že je třeba tuto skutečnost dokázat na 100 000 osobách po dobu 20 let, aby odpověď byla opravdu platná a definitivní. To však nelze uskutečnit.

Podle:
Mike Mitka
JAMA 2010, 303, 2238 – 2240