Svatební hostina Elišky Přemyslovny

2012/3

PhDr. Olga Štěpničková

Z historie gastronomie – příspěvek k 720. výročí narození Elišky Přemyslovny (20. 1. 1292) – české královny a matky Karla IV.

I v 21. století neztrácejí atraktivitu jakékoliv infor­mace o svatbách známých osobností – nejinak tomu bylo odjakživa a díky barvitému vylíčení svatebních slav­ností, které nám zanechal přímý svědek Petr Žitavský, mnich a posléze opat cisterciáckého kláštera ze Zbrasla­vi u Prahy ve své kronice, můžeme „přijmout pozvání“ na středověkou svatební hostinu do německého Špýru, kde do svazku manželského vstupovala Eliška Přemyslovna s Ja­nem Lucemburským.

Středověké hostiny, zejména svatební, byly připravo­vány s pompou a mimořádným vybavením. Hostiny byly charakteristické především množstvím jídla, pití i drahého kuchyňského a stolního vybavení.

Svatební obřad se konal l. září 1310. Svatba byla bohatá a okázalá, jakou od „dávných dob na dvoře římských krá­lů nebylo vidět“. Po hostině se konaly různé zábavy, tance a rytířské hry. Celý Špýr se přes týden ozýval překypující radostí a veselostí.

Na hostině se nejenom jedlo a pilo, ale také jednalo. Vel­ký význam proto měl zasedací pořádek, určené místo u krá­lovské tabule vyjadřovalo pozici a čím blíže ke svatební dvojici, tím lépe.

Ve Zbraslavské kronice najdeme spor mezi kolínským a mohučským arcibiskupem, kdo by měl, při svatební hosti­ně, usednout po králově pravici. Jak je z následujícího textu zřejmé, král však spor moudře uklidnil.

„Neboť pan Petr Mohučský chtěl být po pravici řím­ského krále, aby pan Jan Kolínský musel sedět po levi­ci; naproti tomu pravil Jan Kolínský: Mně právem patří odedávna místo po pravici. Právě tento spor byl by se stal skoro pokažením veškeré radosti, neboť četní z jejich přá­tel a služebníků začali běžeti do zbraně… proto římský král… vzal oba za ruku a dovedl je mile do svého bytu, kde byla vystrojena soukromá hostina.“

Při slavnostní hostině u připravených stolů před severním průčelím dómu byla jídla podávána za doprovodu trubek, rohů a bubnů. Zároveň to byla příležitost k přehlídce obslu­hujících dvořanů a rytířů a nezbytné zde bylo i ozbrojené rytířstvo chránící slavnost a veselí. Uprostřed hodovníků byl před královským stolem vztyčený praporec se znakem Českého království.

Vzhledem k rozsahu svatební hostiny se na dodáv­kách surovin a přípravě pokrmů podíleli nejenom kuchaři a kuchtíci, ale také zástupci profesí, z našeho dnešního po­hledu netradičních či neznámých. S masem a masnými vý­robky byli spojeni „huntýři“ a „drobníci“, za veškeré ovoce a ovocné produkty odpovídali „ovocnáři“, zahradníci byli specializováni na konkrétní druhy a podle toho se označo­vali jako „zelníci“, „cibuláři“, „melouníci“, „dýňaři“. S pe­čivem a perníky byli spojeni „caletníci“ a „pernáři“. Na sa­motnou přípravu všech pokrmů měli kuchaři podstatně více času, ne tak příjemné již bylo prostředí „černých kuchyní“. Obdivuhodná a inspirativní byla kombinace surovin, kte­rá našim uším po chuťové stránce příliš neladí – například víno, jehněčí krev a krupice, ovocné víno s konopným se­mínkem, hrách s medem, rozinkami a sádlem.

Chodů bylo mnoho, ne vše však bylo určeno k jídlu. Na slavnostní tabuli se objevily postupně i pokrmy „pro oči“, tzv. „šauesen“. Při příležitosti svatební hostiny to určitě byla „ slepice bez kostí“, symbol plodnosti. Po stažení se jí ne­chaly hlava, krk a nohy, slepičí kůže se naplnila směsí ze syrového i uvařeného masa, krájených mandlí, vajec, hře­bíčku, pepře, zázvoru, šafránu a muškátového květu, sle­pice se vcelku uvařila v hovězí polévce, která se rozředila roztlučenými uvařenými kostmi se slaninou. Slepice se ne­chala ztuhnout a poté se servírovala celá, „posazená“ do zhoustlé polévky okořeněné dalšími symboly lásky a štěstí – šafránem a zázvorem. Pokrmy „pro oči“ se rozličně po­malovávaly, zlatily a zdobily. Na královské svatební hostině nemohl chybět páv upečený celý i s korunkou a ozdobným ocasem. Před pečením bylo nutné hlavu a ocas ovinout plát­nem a pomazat velmi řídkým těstem. Po upečení se vše od­stranilo a patřičně dozdobilo.

Menu určené k jídlu zahrnovalo rozmanité masové pe­čeně a rybí pokrmy, ke kterým se přidávalo ovoce, paštiky a huspeniny – a to i sladké, různě upravené ovoce – zejména jablka a fíky, chybět nemohly kaše – slané, ale především sladké, které představovaly slavnostní jídlo a proto dbali kuchaři na úpravu. Kaše bývaly různobarevné, díky přírod­ním přísadám a připravené z jablek, hrušek, švestek, třešní, višní, lesních plodů, šípků, ořechů a rozinek.

Bez čeho si nelze představit svatbu – jsou květiny. Na té „naší“ svatbě byly určitě ozdobou tabule, ale není vy­loučeno, že byly servírovány k samotnému jídlu, nebo do pokrmů přidané např. korunní plátky pěstovaných růží, v medu uvařené bezové květy, petrklíče v cukru a sedmikrásky.